Dotyk krídel

Lopatky na chrbte človeka sú pozostatkami krídel z dávnych čias, keď bol ešte vtákom. Alebo anjelom... 

Svitá a mňa znovu vyhnala z postele strašná bolesť chrbtice. Päť tridsať ráno – ponuka dokonalej tmy s hviezdami na spadnutie. Prvá som z neba dnes spadla ja. Hodila som do seba pár lentiliek, vypila teplý čaj a domaľovala obraz. S jediným svetlom v okne som len veľmi ťažko narušila tichú rozospatosť našej ulice. Jeseň spánku praje. Len spánok nepraje mne. Keď anjeli v mojej hlave trepocú krídlami, nedá sa inak. Maľujem. Striedavo čítam a píšem. A pritom akoby stále spím. 

Almondov román Skellig je záhadný. Je krásny, je temný, smútok v ňom prelieva nádej a happyend netrčí v prvoplánovosti. Happyend tento príbeh nepozná. Absolútne šťastie nie a nie prísť...  Pravda v nemennej podobe príde potom. Dočítate, zavriete knihu a prestanete odpovedať ako z príručky. Jasné sa stratí v nejasnosti a relatívna bude aj vaša najpresvedčivejšia pravda. Uvedomíte si, že  nie všetko má svoje amen. Začnete si klásť otázky. Odpovedí je azda až priveľa. Sú všade. Len ich nemáte k čomu priradiť. Zastavíte sa v plávajúcich myšlienkach nájdete samých seba. Tú nepoznanú ľahkosť bytia. 

Zúčastňovanie sa na bolesti blízkeho je bolesť sama. Je to ale tiež ten najčarovnejší čas, čo núti hodnotiť a čo rúca doterajšie hodnoty. Vtedy nepotrebujete dolakovať nechty, dať si spraviť melír, umyť si zuby, učesať vlasy. Nepotrebujete pitný režim, nepotrebujete jesť. Všetky tie paneláky vystavané na „pevných základoch“ strácajú balans. A vy dýchate. Ešte chvíľu a rozplyniete sa. Neuveriteľne blízka je možnosť stratiť sa, neuveriteľne blízka bude možnosť ísť. 

Michael spozná Mínu a s ňou svoj nový svet. Skellig ich spojí a otvorí ďalší rozmer (ne)opatrného sveta fantázie tejto dvojice. Vnesie doň zodpovednosť, nežný ľudský súcit, obetu. Priepasť medzi životom a smrťou spojí drobný život Michaelovej sestry, tajomný muž v zaprášenej garáži, Michaelov vzťah k Míne, láska.

Krídlo presvitá ako nádej, že smrť nebude zlá. Biele sny prídu na záver. Posledným snom matky, bdejúcej v nemocničnej izbe ťažko chorého dievčatka je polonahá pravda. Trochu magická, trochu smutná, so svetlom v lopatkách. Keď spánok dlho neprichádza a život sa láme v únave, ponúkne nečakaný spánok ten najzvláštnejší sen. 

„Pořád jsem vstávala a chodila se na ni dívat. A pak jsem vždycky na chvilku usnula. A měla jsem strašně zvláštní sen.“

„Jaký?“ Zeptal se táta.

„No, viděla jsem takového člověka, to je všechno. Určitě to byl sen, i když jsem si byla jistá, že jsem vzhůru. Stál nad miminkem. Byl špinavý. Celý v černém, v prastarém zaprášeném obleku. Na zádech měl velikánský hrb. Vlasy měl celé zacuchané a rozježené. Vyděsilo mě to. Chtěla jsem po něm skočit. Chtěla jsem ho odstrčit. Chtěla jsem kričet: Nesahej na ni! Chtěla jsem přivolat doktory a sestry. Ale nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem mluvit a byla jsem si jistá, že ji odnese. Ale pak se otočil a podíval se na mě. Tvář měl bílou a suchou jako křída. A oči měl tak laskavé. A já jsem kdovíproč najednou věděla, že ji nepřišel ublížit. Věděla jsem, že bude všechno v pořádku...

Pak ji oběma rukama zvedl. Byla vzhůru. Dlouho se jeden druhému dívali do očí. On se pomalu začal otáčet. Jakoby tančili. A pak to vůbec nejdivnější, malá měla na zádech křídla. Ne opravdová křídla. Průsvitná, přízračná, skoro neviditelná, ale měla je. Drobná a porostlá peřím. Vypadalo to hrozně divně. Ten cizí dlouhý muž a malé miminko. A křídla. A to bylo všechno. Zase ji položil, pak se otočil a znovu se na mě podíval, a tím to skončilo. Zbytek noci jsem spala jako dudek. Když jsem se vzbudila, už ji připravovali na operaci. Ale já už jsem neměla strach...“

Že život stojí toľko, čo unesie smrť, že umrieť (ne)znamená darovať prázdno vlastnej existencii a vzlyky roztraseným dušiam tých, čo po nás zostanú, dokazuje samotný vznik nového bytia.Nie narodenie, ale vytrápená, vymodlená, vyprosená túžba zmeniť posledné dni bolesti na oslepujúce svetlo bez možnosti vidieť. Len byť v čistom trepote krídel. V tom závetrí bez zimy, v tej príjemnej hmle nad ránom, keď jediným teplom je teplo detskej duše. V jej priezračnosti sa stráca i najmučivejší pocit beznádeje a možnosť konca. V láske možno veriť úplne všetkému. 

Záver priateľstva troch krásnych bytostí prináša doteraz nepoznanú blízkosť, úsmevy bez slov, dlhé ticho, náhly pocit lúčenia vedie Michaela k otázkam:

„Ty odejdeš, viď?“

Zavřel oči a kývl.

„Kam půjdeš?

„Někam.“ Odpověděl.

Dotkl jsem se jeho chladné ruky.

„Kdo jsi?“ Zašeptal jsem.

Pokrčil rameny. „Něco.“ Řekl. „Něco jako ty, něco jako zvíře, něco jako pták, něco jako anděl.“ Zasmál se. „Něco takového.“ Usmál se.